Datový žurnalismus

Nastal konec semestru, a když jsem se zpětně poohlídla po naší práci, uvědomila jsem si, kolik úsilí za datovým žurnalismem stojí.

Aby datový žurnalista vůbec mohl pracovat, musí si sehnat data. To je asi jeden z nejtěžších kroků, neboť kvalitní, aktuální, veřejně přístupná a o něčem vypovídající data se shánějí těžko.

V lepším případě pak může se získanými daty hned pracovat, ale ve většině případů je potřeba data vyfiltrovat a dočistit.

Pak již zbývá pouze vytvoření vizualizace nebo grafu. Avšak v mém případě jsem měla určitý záměr, ale narazila jsem na to, že daný program nezvládl udělat všechno to, co jsem potřebovala a tak, jak jsem to potřebovala. Musela jsem tedy dělat kompromisy a smířit se s tím, co program dovedl.

Náš poslední projekt se bude zabývat trademarky. Chceme udělat něco podobného tomuto:

zdroj obrázku: http://www.united-academics.org/magazine/homefeat/data-visualization-the-illusion-of-choice/

Coming soon…

Google Fusion Tables a jiné nástroje pro tvorbu grafů

Pro vytváření grafů z kalorické hodnoty sladkých níápojů jsme si skoro každý vybrali odlišné nástroje – někdo infogram, někdo Misrosoft Excel, někdo vytvářel vlastní infografiku ve Photoshopu, někdo si vlastní graf naprogramoval. Já jsem zvolila Google Fusion Tables.

S Google Fusion Tables jsme pracovali i v jedné z následujících hodin. Vložili jsme do něj vyčištěná data z Open Refine a vlastně porovnávali to samé, co na předchozích hodinách, akorát na daleko větším vzorku nápojů.

Zde je vzniklý graf pro půllitrové nápoje seřazené podle množství kalorií:

Google Fusion Table umí nejen vytvářet grafy, ale i pracovat s mapami. Stačí k jednotlivým buňkám zadat název města, adresu nebo GPS lokaci, místo grafu přidat mapu a daná poloha se pak na mapě zobrazí. Navíc lze vytvořit i heatmapu. S mapami lze dále pracovat i v CartoDB  nebo Leaflet.

Obžaloba duševního vlastnictví

Stephan Kinsella je současný americký právník a (anarchistický – jak sám sebe označuje na vlastních webových stránkách) libertariánský teoretik práv.
V článku Obžaloba duševního vlastnictví Kinsella argumentuje proti zastáncům duševního vlastnictví a snaží se dokázat, že duševní vlastnictví jde proti přirozenému ospravedlnění vlastnických práv.
Podle zastánců „má člověk právo na produkty své mysli“, avšak vezmeme-li si například copyright (výlučné právo na kopírování, které chrání originální práce, vzniká automaticky s vytvořením díla a trvá po dobu autorova života + dalších 70 let po jeho smrti), trvání práv dalších 70 let po smrti autora je diskutabilní. Dědici totiž nejsou odpovědní za tvorbu svého předchůdce, a proto takovéto trvání není ospravedlněné. Řada dalších záležitostí v právu na duševní vlastnictví je také značně arbitrární. Například srovnáme-li trvání patentů celkem 20 let oproti copyrightu, který trvá po dobu života autora + 70 let. Navíc, jestliže by měl člověk právo na produkty své mysli, měl by právo na vše, co během svého života vymyslel a vytvořil. Došlo by to však tak daleko, jako v případě Andrewa Josepha Galamba, který „dával stranou niklák pokaždé, když použil slovo „svoboda“ jako poplatek potomkům Thomase Paina, údajného „vynálezce“ slova „svoboda.“[1] Takto bychom mohli platit za všechno, co jen vyslovíme, a za všechno, co použijeme, neboť všechny myšlenky a výtvory mají svého prvního autora či vynálezce.

Kinsella však zastává přesně opačný názor. Duševní vlastnictví podle něj ani nemá přirozené ospravedlnění ve vlastnickém zákoně.

Vlastnické právo vzniklo, aby zabraňovalo konfliktu a lidé se nepřeli o vlastnictví jedné věci. Aby vlastnické právo fungovalo, musí být spravedlivé a viditelné. Existuje právo prvního vlastníka. Toto právo je aplikováno na věci, které se vyskytují v omezené míře. Není aplikováno na věci s nekonečnou hojností. „Kdybychom byli v zahradě Eden, kde půda a další statky nekonečně přebývají, neexistovala by vzácnost, a tedy ani potřeba pro vlastnická práva; koncepty vlastnictví by byly bezvýznamné. (…) Vlastnická práva nejsou aplikovatelná na věci s nekonečnou hojností, protože nad takovými věcmi nemůže existovat konflikt. “[2]

Právě tento fakt je jedním z jeho největších argumentů proti duševnímu vlastnictví. Jestliže například zkopíruji knihu, nepřipravím původního vlastníka o jeho vlastnictví.

Kinsella navíc tvrdí, že copyrighty a patenty zbytečně zbrzďují rozvoj. „Možná, že by bylo ještě více inovací, pokud by neexistovaly patentové zákony, možná by pro výzkum a vývoj bylo k dispozici více prostředků, kdyby tyto nebyly utráceny za patenty a soudní spory. Je možné, že společnosti by měly mnohem větší motivaci inovovat, pokud by se nemohly spoléhat na svůj téměř dvacetiletý monopol.“[3]

Kinsella má jistě v něčem pravdu. Otázka duševního vlastnictví se s rozvojem internetu stala zásadním bodem diskuzí. Copyright je běžně porušován a vznikly alternativní právní úpravy.

Avšak s ohledem na zrušení duševního vlastnictví mě napadají dva největší problémy.  

Zaprvé práva na duševní vlastnictví nelze zcela zrušit. To by znamenalo, že by si kdokoliv mohl přivlastnit cizí dílo a autorství by nebylo podstatné. Musely by se vytvořit  či používat jiné právní formy, jako je třeba Creative Commons. Creative Commons umožňuje autorovi povolit volné šíření díla, pokud je uveden jako autor nebo pokud není dílo použito pro komerční účely či není dále upravováno.

Druhým závažným problémem je pak financování samotných autorů. Volným šířením děl by přišli o zisky a v závěru by se tak celý systém mohl stát kontraproduktivním, neboť by autoři a tvůrci neměli dostatečnou motivaci pro tvorbu děl.

Kinsella si sám tento problém uvědomuje a uvádí seznam možných nápadů, jak mohou autoři ze své tvorby profitovat.
Již například existuje stránka unglue.it, do které má autor možnost nahrát knihu. První čtenáři za ní zaplatí a po dosažení určitého počtu stažení, je kniha volně přístupná ke stažení zdarma. Ostatní čtenáři však také mohou autorovi poděkovat a finančně ho podpořit. Dalšími možnostmi financování je crowdfunding a různé formy mikropříspěvků. 
Zajímavě toto téma pojímá Johanna Blakley, která  ve své přednášce upozorňuje na fakt, že řada odvětví jako módní průmysl a nábytkářský průmysl není chráněna copyrightem a jejich finanční výnosy jsou daleko vyšší oproti trhu s knihami, filmy a hudbou. Navíc jsou tvůrci v těchto odvětvích nuceni pracovat daleko více kreativněji a neustále reagovat na změny.

---

[1] KINSELLA, Stephan. Obžaloba duševního vlastnictví [online]. Praha: Ludwig von Mises Institut Česko, 2011, [cit. 2014-08-30]. ISBN 978-809-0506-800. Dostupné z: http://www.mises.cz/database/literatura/30a_obzalobaip.pdf, str. 17.

[2] Ibid., str. 20.

[3] Ibid., str. 15.

Manifest kyborgů

Donna J. Haraway je představitelkou feminismu. Její Manifest kyborgů je ironickým mýtem pro popsání formování ženské identity, ve kterém je použita postava kyborga jako metafory.

Kyborg je spojení stroje a organismu. Toto spojení představuje možnost nerozlišování pohlaví. Takováto bezgenderová podoba kyborga znamená, že kyborg také není utvářen naší kulturou. Ve světě kyborgů neexistuje uspořádání společnosti do rodiny.

Zatímco v našem světě se zdůrazňuje odlišnost muže a ženy a společnost v různých aspektech tuto odlišnost vnímá a řídí se podle ní, ve futuristickém čase kyborgů není na genderové hledisko brán zřetel.

Kyborg stírá hranice mezi člověkěm a strojem, člověkem a zvířetem a fyzickým a nefyzickým. Tyto duality se v pojetí kyborga nerozlišují a dochází tak k jejich zrušení. Ve světě kyborgů jsou si všichni rovni a mají stejné možnosti.

Médium je poselstvím

Marshall McLuhan je jedním z nejznámějších mediálních teoretiků.

Podle McLuhana je účinek média silný a intenzivní právě proto, že jeho obsahem je jiné médium. Například obsahem filmu je román či divadelní hra a obsahem tištěného textu je řeč.

Nestačí tedy studovat obsah daného média, ale je třeba se zaměřit na médium samotné. Často se totiž stává, že obsah média nám zakrývá pravý charakter tohoto média. Programová a obsahová analýza nám tedy neposkytuje klíč k pochopení médií.

Můžeme říci, že povaha médií není ani dobrá ani špatná a že jejich povahu neurčuje způsob, jakým jsou použita. Povaha média je určena jeho formou – „médium je poselstvím.“ Je tedy potřeba pochopit základní principy, aby bylo možné posoudit pravý charakter média.

Technologie ve velké míře mění měřítko a tempo našeho světa. Například knihtisk změnil tempo rozšíření myšlenek a přeorganizoval tak společnost. Elektrická technologie nás podle tohoto autora ohrožuje a toto ohrožení je větší, neboť nepřichází odněkud zvenku, ale zevnitř naší společnosti.

McLuhan argumentuje, že člověk nemůže být svobodný, jestliže nechápe, kam směřuje. V tomto názoru se velice přibližuje názoru Heideggera.

Známé je také McLuhanovo rozlišení na horká a chladná média. Horká média (fotografie, rozhlas, film...) obsahují velké množství informace, zatímco chladná média (telefon, televize [myšlena v dřívější době, dnešní HD televize by byla brána jako horké médium]...) naopak. Horká média umožňují méně participace než chladná a neumožňují tak vcítění.

Otázka techniky

Abychom mohli podle Martina Heideggera pochopit, co je technika, a zjednat si k ní svobodný vztah, nemáme považovat techniku jako prostředek k dosažení určitých našich cílů. Je třeba uchopit techniku duchovně. A jak sám říká, mít techniku pod kontrolou se stává čím dál naléhavější záležitostí.

Technika je jedním ze způsobů odkrývání. Pojem technika je totiž odvozen z řeckého slova techné, které znamená dovednost, ale slovem techné bylo kdysi také označováno krásné umění sloužící k poznání a k odkrývání. Heidegger sám upozorňuje, že takováto definice techniky možná vystihovala řecké myšlení, ale nehodí se k vystižení moderní techniky. A právě v tomto bodě by nás to mělo zneklidňovat.

         Technika sloužila k odkrývání.  Avšak dřívější podoba techniky se od nynější liší. Moderní technika neslouží k odkrývání, ale k vymáhání – vymáhání energie, vymáhání plodin, vymáhání nerostných surovin, …

Tato skutečnost se stává nebezpečím, neboť i člověk, který si neuvědomuje tuto bytnost techniky se sám stává tím, který je vymáhaný. Avšak bytnost techniky  v sobě nese možnou záchranu – a tou je umění (a Heidegger není jediným filozofem, který vidí záchranu člověka v umění). Umění slouží k odkrývání a právě díky němu si můžeme uvědomit pravou povahu techniky.

Kybernetické modelování pohádky

Po vzoru Perníkové chaloupky 2.0 jsme si zkoušeli zpracovat vlastní vizualizaci propojení vět pohádky. Vybrala jsem pohádku o Locice. Komu tento název nic neříká, možná si vybaví její nedávné Disneyovské zpracování s názvem Na vlásku.

Pohádku jsem zjednodušila, přepsala do tabulky a vytvořila si seznam jednotlivých vět, které na sebe navazují.

1. Muž a žena čekali dítě.

2. Žili v domku s malým okénkem.

3. Okénko vedlo do krásné zahrady.

4. Zahrada byla obehnána vysokou zdí.

5. Zahrada patřila zlé čarodějce.

6. Jednoho dne se žena dívala do zahrady.

7. Uviděla záhon plný křehkého locikového salátu.

8. Dostala na něj chuť.

9. Nemyslela na nic jiného než na salát.

10. Hubla a chředla.

11. Muž jí chtěl pomoci.

12. Žena se mu svěřila.

13. Muž v noci přelezl zahradní zeď.

14. Utrhl salát.

15. Žena si pochutnala.

16. Další den dostala ještě větší chuť.

17. Muž se opět vydal pro salát.

18. Přistihla ho zlá čarodějka.

19. Muž jí musel dát své dítě.

20. Čarodějka si dítě odnesla pryč.

21. Dítě pojmenovala Locikou.

22. Čarodějka zavřela Lociku do vysoké věže.

23. Věž neměla žádné schody.

24. Čarodějka Lociku navštěvovala.

25. Locika spouštěla z věže dolů své krásné vlasy.

26. Čarodějka se po nich do věže vyšplhala.

27. Lociku uviděl princ.

28. Zavolal na Lociku.

29. Locika spustila dolů z věže své vlasy.

30. Princ se vyšplhal do věže.

31. Zamiloval se do Lociky.

32. Oba se nemohli dostat dolů.

33. Princ měl do věže nosit kusy provazů.

34. Z provazů chtěl uplést žebřík

35. Princ pravidelně Lociku navštěvoval.

36. Čarodějka se o něm dozvěděla.

37. Čarodějka ustřihla Locice vlasy.

38. Lociku zaklela na poušť.

39. Čarodějka čekala ve věži na prince.

40. Spustila mu dolů ustřižené vlasy.

41. Princ po nich vylezl do věže.

42. Čarodějka princi vyhrožovala.

43. Princ v zoufalosti vyskočil z věže.

44. O trní si vypíchal oči.

45. Slepý putoval světem.

46. Princ došel na poušť.

47. Na poušti žila Locika.

48. Mezitím porodila dvojčata.

49. Princ Lociku po hlase poznal.

50. Locika ho objala a plakala.

51. Její slzy prince vyléčily.

52. Vrátili se do království.

53. Žili šťastně až do smrti.

Nejdříve jsem se potýkala s problémem, v jakém programu vizualizaci zpracovat a tedy v jaké podobě mám zapisovat jednotlivá propojení. Nakonec jsem si vybrala Gephi a po náležitém prozkoumání toho, jak funguje importování tabulky a v jaké podobě musí zápis být, aby Gephi rozeznalo jednotlivé uzly a hrany, se mi podařilo tabulku naimportovat. Zde vidíte výsledek:

Locika

Simulakrum Jeana Baudrillarda

Klíčovými pojmy pro francouzského postmoderního filozofa Jeana Baudrillarda jsou termíny simulace a simulakrum.

Baudrillard chápe postmoderní dobu jako dobu, ve které jsou lidé ovlivněni simulakry. Simulakrum je něco, co vypadá, že napodobuje reálný předmět, ale co ve skutečnosti už základ v realitě nemá. A právě postmoderní doba je dobou plnou simulaker.

Na produkci simulaker mají z velké části vliv média. Média jsou vmísena do všech oblastí našeho života, že již nejsme schopni oddělit jejich účinky. „Médium samo už není možno jako takové identifikovat...“ Média vytvářejí obraz reality, který však není skutečný.

Společnost se podle tohoto autora stala na simulakrech příliš závislou. Závislou natolik, že už ztratila kontakt s reálným světem. Simulakra se stávají reálnějšími než realita sama. Již nemůžeme mluvit o realitě. Realita se stává hyperrealitou plnou nereálných simulaker.

A co je příkladem těchto nereálných simulaker? Všechny nereálné postavy z filmů a seriálů, na které v každodenním rozhovoru odkazujeme, virtuální úspěchy typu „jsem major na Foursquare“ nebo naše facebookové profily v mnoha případech předstírající, že jsme něco, co nejsme. 

Způsoby světatvorby

Nelson Goodman je jedním z nejvýraznějších představitelů analytické estetiky a filozofie, přesto jsme se jeho Způsoby světatvorby zabývali i na našich hodinách Základů studia nových médií.

Podle Goodmena nemůžeme zachytit svět jako takový. Jediné, co můžeme zachytit, jsou různé verze světa, kterých je velké množství.

Podle Goodmana totiž svět závisí na pojmech a svět tedy vnímáme pomocí pojmů a symbolů. Pojmový aparát může být různý, a proto existují rozličné verze světa, neboť svět třídíme podle pojmového aparátu.

Například svět Eskymáka se liší od našeho světa, neboť rozlišuje několik odstínů bílé barvy. Stejně tak může být tužka jednou vnímaná jako předmět na psaní a podruhé jako shluk atomů. A obrázek na počítači lze vnímat jednou jako zápis v binární soustavě v podobě jedniček a nul a podruhé jako obrázek krajiny. Zároveň jsou všechny varianty světů stejně reálné, nemůžeme říci, že by jedna z variant byla méně reálná než druhá. Rozporné verze světa jsou správné v daném systému, k němuž se vztahují. Záleží na referenčním rámci, ke kterému daný svět vztahujeme.

Každý z nás tak má svůj vlastní svět, protože každý z nás má rozdílné zkušenosti.

Principy nových médií

Kniha Principy nových médií Lva Manoviche je základním kamenem pro obor nových médií.  Není tedy divu, že na hodinách základů studia nových médií jsme se jí nevyhnuli.

Podle Manoviche rozšíření počítačů zapříčinilo převod veškeré mediální produkce do strojově čitelných dat. Výsledkem jsou nová média, pro které je charakteristických 5 principů:

1. číselná reprezentace – dílo je matematicky popsáno a lze s ním snadno manipulovat (například změnit ostrost fotografie)

2. modularita – dílo je složeno z určitých částí (například pixelů, znaků, polygonů). Při úpravě díla lze manipulovat pouze s těmito částmi a nemusím měnit dílo jako celek.

3. automatizace – předchozí dva principy umožnily zatím alespoň částečnou automatizaci některých úkonů.

4. variabilita – první dva principy umožňují, že novomediální dílo není něco pevně daného, ale může být neustále proměňované.

5. překódování – například fotografie je tvořená matematickým popisem rozmístění pixelů a zápisem jejich barvy, ale zároveň ji lze zobrazit jako obrázek.

            Vrátím se však ještě k 4. principu variability. Případy variability jsou:

1. mediální databáze, ve kterých jsou uloženy prvky děl. Příkladem může být databáze obsahující tisíce 3D modelů předmětů či objektů, které si lze stáhnout a použít ve vlastním architektonickém díle.

2. různá rozhraní pro stejný obsah – například dokument mohu upravovat v LibreOffice, Microsoft Office a dalších programech. Základní funkce jsou stejné, ale v některých možnostech úpravy dokumentu se mohou lišit.

3. automatická přizpůsobitelnost uživateli – dnes je řada webových služeb a aplikací přizpůsobena uživateli například i v přesném cílení reklamy, kdy se každému uživateli ukáže reklama jiná.

4. interaktivita větvového typu – uživatel pomocí větvové struktury má možnost si vybrat jak bude pokračovat. Příkladem je průchod jakýmikoliv webovými stránkami.

5. hypermédia – propojení pomocí hyperodkazů

6. pravidelné aktualizace – většina programů umožňuje pravidelné aktualizace, od antivirových programů po informace o počasí v miniaplikacích.

7. stupňovatelnost – generování stejného mediálního díla v různých verzích a různých úrovních detailu – příkladem může být Google Earth, které v největším oddálení zobrazují celou zeměkouli, a v největším detailu modely budov.

Princip variability se také projevuje v slučování několika různých děl – například při vytváření videa mohu použít hudbu a obrázky.