pátek 21. února 2014

Povídání o hafíkovi s micinkou

To bylo kdysi, když hafík a micinka spolu hospodařili; vlastnili u hájku svou malou chatku a tam spolu žili a toužili fungovat tak, jak to konají lidičky. Avšak oni to vždycky tak trochu kazili, vždyť mají pidi tlapičky a nikoliv prsty, jako mají človíčci, a na tlapičkách mají mini polštářky a na nich drápky. A tak byli povinni to vykonávat jinak a nikoliv tak, jak to činí lidičky, a škola byla pro oba tabu, vždyť zvířátka mají vstup do školy zakázán, ba ano, to ano! Co vy na to? Ta bývá totiž pro prcky.
Tak to u nich v obydlí vypadalo kdovíjak. Část zvládli a část nikoliv, a tak tam mívali občas trochu svinčík. A tak si v určitý čas všimli, jak mají nadmíru zapatlanou podlahu chatky...


V tomto bodě s vyprávěním končím, ale pro ty, kdo se při čtení dostali do doby svého dětství a chtějí si Povídání o hafíkovi s micinkou dočíst, je pokračování zde.

A proč toto Povídání o pejskovi a kočičce bez písmena „e“?
To abychom si uvědomili, jak jsme omezeni vyjadřovacími prostředky, které používáme.
Přepsání článku bez písmena „e“ se zdá jako docela lehký úkol. Ve skutečnosti jsem si při psaní uvědomila, že písmeno „e“ je pro češtinu zásadním písmenem. Vytvořit totiž zápor bez jeho použití je dost obtížné.