To bylo kdysi, když hafík a micinka
spolu hospodařili; vlastnili u hájku svou malou chatku a tam spolu
žili a toužili fungovat tak, jak to konají lidičky. Avšak oni to
vždycky tak trochu kazili, vždyť mají pidi tlapičky a nikoliv
prsty, jako mají človíčci, a na tlapičkách mají mini polštářky
a na nich drápky. A tak byli povinni to vykonávat jinak a nikoliv
tak, jak to činí lidičky, a škola byla pro oba tabu, vždyť
zvířátka mají vstup do školy zakázán, ba ano, to ano! Co vy na
to? Ta bývá totiž pro prcky.
Tak to u nich v obydlí vypadalo
kdovíjak. Část zvládli a část nikoliv, a tak tam mívali občas
trochu svinčík. A tak si v určitý čas všimli, jak mají
nadmíru zapatlanou podlahu chatky...
V tomto bodě s vyprávěním končím,
ale pro ty, kdo se při čtení dostali do doby svého dětství a
chtějí si Povídání o hafíkovi s micinkou dočíst, je
pokračování zde.
A proč toto Povídání o pejskovi a
kočičce bez písmena „e“?
To abychom si uvědomili, jak jsme
omezeni vyjadřovacími prostředky, které používáme.
Přepsání článku bez písmena „e“
se zdá jako docela lehký úkol. Ve skutečnosti jsem si při psaní
uvědomila, že písmeno „e“ je pro češtinu zásadním
písmenem. Vytvořit totiž zápor bez jeho použití je dost
obtížné.
